Šok v Káthmándu
Po příjemném a vcelku krátkém letu z Prahy přes
Istanbul přistáváme na Tribunvanově mezinárodním letišti v Káthmándu.
Nejprve vás ovane horký vzduch - začátkem května je tu stabilní teplota okolo 30°C
- a hned potom vás letištní autobus odveze asi 50 metrů k příletovému terminálu
(největší Nepálské letiště je vážně celkem malé). Už po cestě v taxíku
z letiště začínáme chápat, že Nepál bude tak trochu jiná země.
V Káthmándu je pojmenovaných jen pár největších ulic a křižovatek, na
čísla popisné můžete rovnou zapomenout a po přeplněných silnicích se místo
dopravních předpisů dodržují spíš různá "zvyková práva". I když většinou
vyrážíme jako nezávislí cestovatelé bez pomoci cestovních kanceláří nebo
agentur a jsme zvyklí na ledacos, prvních pár minut v Nepálu nám vyrazilo
dech...
Smlouvat, smlouvat,
smlouvat!
Jenže hned po pár hodinách aklimatizace si na všeobecný
mumraj zvyknete a začnete objevovat. Čtvrť Thamel, kde se nachází většina
hotelů je obrovská spleť úzkých uliček, obchůdků se suvenýry a sportovními
potřebami, restauracemi, ale i s domy na spadnutí, stúpami s obitou
omítkou a spoustou toulavých psů. Hlavní je nezapomenout jak se jmenuje váš
hotel, protože napoprvé se v Thamelu zaručeně ztratíte. U veškerých nákupů
a služeb platí základní pravidlo: pokud není někde napsaná cena, smlouvejte! U
služeb jako je jízda taxíkem nebo rikšou se bez problémů dostanete na třetinu
navrhované ceny. Pokud máte čas na delší dohadování, tak není problém ani
20-25% původní částky. Nemusíte se bát, že by na tom místní prodělali - pokud
cenu srazíte příliš, zdvořile Vás odmítnou. V kamenných obchodech je
smlouvání o něco obtížnější, ale většinou se také dostanete někam
k polovině. V Káthmándú jen v rychlosti procházíme palácové
náměstí, vyšplháme na opičí horu se stúpou Swayambhunat, projdeme historické
město Bhaktapur a vyrážíme do Pokhary - výchozího bodu pro cesty do regionu
Annapurny.
Pokhara, ráj cestovatelů
Do Pokhary jedeme vcelku pohodlně turistickým autobusem.
Řidič se usmívá, lámanou angličtinou nás ujišťuje, že všechno je OK a závratnou
skoro 30kilometrovou rychlostí se řítí po částečně asfaltové, ale občas spíš
kameno-bahnité silnici. Cesta Kathmandu - Pokhara, celkem 200km, trvá asi 8
hodin. Pokud máte málo času, můžete využít i lety lokálních aerolinek Budha Air
nebo Yak Air. Letenky většinou není problém koupit i na druhý den a stojí okolo
100 USD. Pokud spěcháte, ušetří vám den cesty. Pokhara je druhé největší město
Nepálu po Káthmándú a víc se od něj snad ani lišit nemůže. Turistická čtvrť
Lakeside nabízí pobřežní promenádu, plážové bary, projížďky pramicí po jezeře a
obecně klidné prostředí - pravý opak přeplněného a trochu chaotického Kathmandu.
Pokud vám chybí ve výbavě na trek cokoli od bundy přes širokospektrá
antibiotika až po nosiče nebo průvodce, v Pokhaře se dá sehnat prakticky
všechno. Jen smlouvání tu není taková zábava - hlavně proto, že už od začátku
vám nasadí férovější cenu.
Trek pod Annapurnu
My už ale konečně vyrážíme za hlavním cílem naší cesty. Víc
než polovina turistů přijíždějících do Nepálu (a prakticky všichni co dorazí do
Pokhary) sem jedou kvůli horám. Náš trek patří k těm středně těžkým -
z vesnice Nayapul (1025m.n.m) budeme stoupat prakticky přímo nahoru až
k základnímu táboru pod Annapurnou
- "Annapurna Base Camp" aneb A.B.C (4130m.n.n.). Bohužel (jak zjišťujeme
po cestě) se tomu "přímo nahoru" vždycky připlete do cesty nějaké to údolí,
takže občas šlapeme 2500 schodů dolů s vidinou toho, že jen co přejdeme
provazový most, půjdeme to samé zas nahoru. Máme svojí hrdost, takže si všechny
věci neseme sami, čímž sklízíme obdiv od většiny turistů, kteří raději využili
služeb nosiče nebo průvodce. V kopci mě ale občas napadá, že nejsme ani
tak "strong" jako spíš "stupid" a nadávám na všechny ty zbytečnosti, co jsme si
zabalili navíc. I když vyrazíte ve dvou, většinu cesty stejně strávíte ve větší
skupince - na treku neustále potkáváte podobně naladěné lidi, se kterými je snadné
se spřátelit, pobavit se a jít kus cesty spolu.
Čtyři kilometry nad
mořem a pořád v údolí
Ze začátku máme problém s orientací - se značením
stezek si tu hlavu nikdo moc nelámal, ale záhy se učíme pravidlo, že nejširší
cesta bývá obvykle ta správná. Navíc zjistíte, že místní lidé jsou opravdu
hodně přátelští a snaží se vám pomoct, jak jen to jde. Ostatně pokud si Himálaje
představujete jako pusté a nedotčené pohoří, není to tak úplně pravda. Nejméně
do 3 kilometrů nad mořem tu běžně žijí lidé a cca do 5 kilometrů najdete
restaurace nebo lodžie (ubytovny) pro turisty. Zajímavé je to tu se školami -
je jich tu sice celkem dost, ale i tak každé ráno potkáváte dav školáků, kteří
jdou někdy hodinu, jindy dvě do nejbližší školy (a navíc to vypadá, že se tam
těší).
První den nás ještě míjí džípy, které dojedou až skoro k vesnici Ghandruk
- správnímu centrum celé oblasti Annapurny. Dál už ale pokračuje kamenitá
stezka, kde krom dalších turistů a místních potkáte už jen oslí karavany. Ani
karavany ale nedojdou příliš daleko a tak je posledních několik vesnic na naší
cestě zásobováno jen nosiči. Tomu také odpovídá cena, která roste prakticky
s každým ušlým metrem (přece jen to pivo někdo musel 3 dny nést, než vám
ho nahoře na A.B.C. prodají).
Po pěti dnech šlapání do kopce stojíme konečně na "vrcholu" - dorazili jsme do výšky
4130 metrů nad mořem do Annapurna Base Camp. A výhledy rozhodně stojí
zato. Všude okolo nás se skoro na dosah
ruky rozprostírají vrcholy 6 až 8 kilometrů vysoké. V euforii si
slibujeme, že příště musíme ještě výš. Sice jsme víc než 4 kilometry nad mořem,
ale pořád v údolí.
Chitwan - blíž už
k přírodě být nemůžete
Rychle sestupujeme zpátky podél řeky Modi Khola, chceme
přece ještě stihnout národní park Chitwan - srdce Nepálské divoké přírody. Bolí
nás záda, kolena tvrdí že už nejsme nejmladší, ale především nás tlačí čas -
datum odletu se nezadržitelně blíží, a tak stíháme dolů sejít za 2 dny místo
plánovaných čtyř a přejíždíme do nížin - do Terají.
Teraje byly původně prakticky celé pokryty džunglí a silně zamořeny malárií.
Nepálská vláda však v 50. letech pomocí slušného množství DDT srazila
úroveň malárie na přijatelnou úroveň a začala s programem osidlování nížin.
Národní park Chitwan je to, co zbylo z původní džungle. Ubytováváme se
v krásné Chitwan Gaida Lodge, kde přímo v areálu hnízdí kolem 50
různých druhů ptáků a hlavně vzrostlé stromy poskytují stín a chládek
v místních 40° vedrech. Chitwan je známý především díky populaci
nosorožců, ale velký zážitek je i jízda na slonech, setkání s krokodýly
hned vedle vesnice, nebo pozorování některých z více než 500 druhů ptáků. Do
národního parku smíte kvůli vlastní bezpečnosti vstoupit pouze v doprovodu
průvodce (ale i ti raději chodí ve dvou, protože nosorožec je poměrně nebezpečné
zvíře). V Chitwanu běžně žijí i tygři a medvědi, ale před těmi nás
průvodci kupodivu varovali mnohem méně důrazně. Brzo jsme pochopili proč. Je
těžké popsat pocit, který máte, když se 15 metrů před vámi v zákrutu cesty
objeví třítunový živý opancéřovaný tank, který si nejprve klidně přežvykuje
čerstvou trávu, ale po chvíli zvedne hlavu a výhružně se na vás podívá. Nicméně
díky pohotovému zásahu našeho průvodce jsme setkání s nosorožcem přežili
bez úhony a mohli vyrazit na cestu domů.
Once is never enough
Je jedno kolik času si vyhradíte k poznávání Nepálu -
nikdy to nebude dost. Za 14 dní, které jsme tam strávili my, jsme k němu
dokázali jen lehce přičichnout. Ale ať už je to kvůli skvělým lidem,
historickým památkám, nádherným horám, touze překonávat stále větší výzvy, nebo
procházet tajemnou džunglí - vždycky si najdete dost důvodů k návratu.
